-3.jpg)
Výběr jména pro miminko je velmi důležitou a často napínavou záležitostí, nejenže se musí jméno líbit oběma rodičům, ale ke všemu přichází takové ty další aspekty– "to bude mít svátek hned po narozeninách, neee takhle se jmenovala moje učitelka, kterou jsem neměla ráda, přece nebude mít svátek na Štědrý den" a tak dále...
A co teprve, když vybíráte jména rovnou dvě najednou!
My jsme s manželem oba příznivci klasických českých jmen, a tak když jsme zjistili, že čekáme dvě holčičky, konečně došlo na mé vysněné jméno Anežka, proti kterému manžel naštěstí nebyl, a pak už jsme „jen“ ladili to druhé. Nakonec jsme společnými silami vybrali jméno Eliška, ač je velmi časté, bylo to jediné, které se nám líbilo oběma.
Jsme spokojeni i s tím, že má každá holčička svátek skoro půl roku od sebe, když už narozeniny slaví ve stejný den. Holek jména – dle mého názoru- k sobě ladí, jdou i k příjmení, a hodí se i k staršímu bráchovi, který se jmenuje Šimon.
Výběr jména bráchy o tři roky dříve byl paradoxně větší oříšek, a to byl syn jen jeden, jenže manžel nutně prosazoval jméno své a svého táty, to jsem ale nechtěla dovolit za žádnou cenu... nakonec se mi podařilo ho přesvědčit, že jméno po rodiči je sice hezká tradice, ale velmi nepraktická záležitost
Takže máme Šimona, Anežku a Elišku. Ovšem musím se přiznat, stejně věčně volám Anežku, když potřebuju Elišku, a naopak. A to mi jména nepřijdou až tak podobná, sice typově ano, ale nezačínají stejným počátečním písmenem.
A jak to máte vy? Bylo jasno hned nebo jste se rozhodovali do poslední chvíle? Je tu někdo, kdo své děti pojmenoval až po narození? Máte jména klasická česká nebo spíše netradiční? Začínají jména stejným písmenem? Mají děti podobná jména nebo naopak hodně jiná? Jmenují se děti po vás, rodičích? Taky si jména pořád pletete? A co na to učitelé ve školkách a školách, taky v tom mají zmatek? Komentujte na Instagramu nebo na Facebooku.
Tip ode mě-trička/body pro dvojčátka s vyznačením, kdo je kdo. Pro návštěvy a do školky ideální nápověda
Trička tady a body tady.
Blog, Strana 2
Výběr jmen pro dvojčátka
Číst článek
"A to jsou dvojčata...?"
Číst článek
Musím přiznat, že já jsem především v prvních týdnech života holek měla často chuť chodit na procházky kanálama, byla jsem ráda, že jsem zvládla vypravit všechny děti a když nás každou chvíli někdo zastavoval, aby se podíval do kočáru, ujistil se, zda jsou to opravdu dvojčata a zda i to třetí je vážně moje, nějak jsem z toho (s kruhama pod očima a bůhví jak dlouho nemytou hlavou) neměla pokaždé radost.. Stačilo, když jsem zaslechla ještě k tomu všemu nějakou "povzbudivou " poznámku a bylo vymalováno.
Už v těhotenství jsem často slýchávala.. „Dvojčata?? No to bych si hodila mašli.“ „Tak to bych nedala.“ „To bude masakr.“ Negativní reakce silně převyšovaly ty pozitivní... Co na to říct? Jasněže "to" musím dát!
A světe div se, dokonce se na "to" i těším!
O pár měsíců později na vycházce...
„To jsou všechno kluci?“ říká cizí starší paní bez pozdravu. Snažím se zachovat klidnou hlavu, nebudu ji přece upozorňovat na to, že dcery v kočárku už růžovější být nemůžou a ano, syn v modrém je opravdu kluk. „Dobrý den, nene, dvě holky a kluk.“ „Tak aspoň že tak.“
Jaaak, aspoň že tak??? Kdyby byly všechny mé děti stejného pohlaví, byla bych chudák nebo jak to paní myslela
No nic, rozdýchám to a jdu dál.
Za pět minut.
„To je nádhera, tolik dětí, to je dar! Pánbůh vám to požehnej.“ OK. Svět je zase v rovnováze. Ale i tak, radši rychle domů. Při tom věčném zastavování se mi beztak holky brzy vzbudí.
O rok později na hřišti.
„To máte dobrý.. děti si spolu hezky vyhrajou, že..?“ Jen se přiblble usmívám a před očima mi jede scéna z rána, kdy se všichni rvali o jednu Albi tužku, ačkoli ji máme třikrát.
Stačilo, když jsem zaslechla ještě k tomu všemu nějakou "povzbudivou " poznámku a bylo vymalováno.Už v těhotenství jsem často slýchávala.. „Dvojčata?? No to bych si hodila mašli.“ „Tak to bych nedala.“ „To bude masakr.“ Negativní reakce silně převyšovaly ty pozitivní... Co na to říct? Jasněže "to" musím dát!
A světe div se, dokonce se na "to" i těším!O pár měsíců později na vycházce...
„To jsou všechno kluci?“ říká cizí starší paní bez pozdravu. Snažím se zachovat klidnou hlavu, nebudu ji přece upozorňovat na to, že dcery v kočárku už růžovější být nemůžou a ano, syn v modrém je opravdu kluk. „Dobrý den, nene, dvě holky a kluk.“ „Tak aspoň že tak.“
Jaaak, aspoň že tak??? Kdyby byly všechny mé děti stejného pohlaví, byla bych chudák nebo jak to paní myslela
No nic, rozdýchám to a jdu dál.Za pět minut.
„To je nádhera, tolik dětí, to je dar! Pánbůh vám to požehnej.“ OK. Svět je zase v rovnováze. Ale i tak, radši rychle domů. Při tom věčném zastavování se mi beztak holky brzy vzbudí.
O rok později na hřišti.
„To máte dobrý.. děti si spolu hezky vyhrajou, že..?“ Jen se přiblble usmívám a před očima mi jede scéna z rána, kdy se všichni rvali o jednu Albi tužku, ačkoli ji máme třikrát.
Ale stejně bychom za nic na světě neměnili... že