-3.jpg)
"A to jsou dvojčata...?"
Musím přiznat, že já jsem především v prvních týdnech života holek měla často chuť chodit na procházky kanálama, byla jsem ráda, že jsem zvládla vypravit všechny děti a když nás každou chvíli někdo zastavoval, aby se podíval do kočáru, ujistil se, zda jsou to opravdu dvojčata a zda i to třetí je vážně moje, nějak jsem z toho (s kruhama pod očima a bůhví jak dlouho nemytou hlavou) neměla pokaždé radost..
Stačilo, když jsem zaslechla ještě k tomu všemu nějakou "povzbudivou " poznámku a bylo vymalováno.
Už v těhotenství jsem často slýchávala.. „Dvojčata?? No to bych si hodila mašli.“ „Tak to bych nedala.“ „To bude masakr.“ Negativní reakce silně převyšovaly ty pozitivní... Co na to říct? Jasněže "to" musím dát!
A světe div se, dokonce se na "to" i těším!
O pár měsíců později na vycházce...
„To jsou všechno kluci?“ říká cizí starší paní bez pozdravu. Snažím se zachovat klidnou hlavu, nebudu ji přece upozorňovat na to, že dcery v kočárku už růžovější být nemůžou a ano, syn v modrém je opravdu kluk. „Dobrý den, nene, dvě holky a kluk.“ „Tak aspoň že tak.“
Jaaak, aspoň že tak??? Kdyby byly všechny mé děti stejného pohlaví, byla bych chudák nebo jak to paní myslela
No nic, rozdýchám to a jdu dál.
Za pět minut.
„To je nádhera, tolik dětí, to je dar! Pánbůh vám to požehnej.“ OK. Svět je zase v rovnováze. Ale i tak, radši rychle domů. Při tom věčném zastavování se mi beztak holky brzy vzbudí.
O rok později na hřišti.
„To máte dobrý.. děti si spolu hezky vyhrajou, že..?“ Jen se přiblble usmívám a před očima mi jede scéna z rána, kdy se všichni rvali o jednu Albi tužku, ačkoli ji máme třikrát.
Stačilo, když jsem zaslechla ještě k tomu všemu nějakou "povzbudivou " poznámku a bylo vymalováno.Už v těhotenství jsem často slýchávala.. „Dvojčata?? No to bych si hodila mašli.“ „Tak to bych nedala.“ „To bude masakr.“ Negativní reakce silně převyšovaly ty pozitivní... Co na to říct? Jasněže "to" musím dát!
A světe div se, dokonce se na "to" i těším!O pár měsíců později na vycházce...
„To jsou všechno kluci?“ říká cizí starší paní bez pozdravu. Snažím se zachovat klidnou hlavu, nebudu ji přece upozorňovat na to, že dcery v kočárku už růžovější být nemůžou a ano, syn v modrém je opravdu kluk. „Dobrý den, nene, dvě holky a kluk.“ „Tak aspoň že tak.“
Jaaak, aspoň že tak??? Kdyby byly všechny mé děti stejného pohlaví, byla bych chudák nebo jak to paní myslela
No nic, rozdýchám to a jdu dál.Za pět minut.
„To je nádhera, tolik dětí, to je dar! Pánbůh vám to požehnej.“ OK. Svět je zase v rovnováze. Ale i tak, radši rychle domů. Při tom věčném zastavování se mi beztak holky brzy vzbudí.
O rok později na hřišti.
„To máte dobrý.. děti si spolu hezky vyhrajou, že..?“ Jen se přiblble usmívám a před očima mi jede scéna z rána, kdy se všichni rvali o jednu Albi tužku, ačkoli ji máme třikrát.
Ale stejně bychom za nic na světě neměnili... že